Semnoni

Semnoni (též Samnoni, Zemané^[1]; starořecky Σέμνωνες, latinsky Semnones) byli starobylým a početným germánským kmenem Herminonů (často označovaným obecně jako Svébové), k nimž se počítali spolu s Markomany, Kvády, Hermundury a Langobardy. Přinejmenším do 3. století žili podél toku středního Labe v dnešním Braniborsku. Na západě sousedili s Cherusky, na severu s Langobardy, na východě s Vandaly a na jihu s Hermundury. Byli považováni možná za nejvýznamnější ze Svébských kmenů; podle Tacita sami sebe označovali za „nejušlechtilejší a nejstarší“ z nich (vetustissimos nobilissimosque Sueborum).^[2]

Kolem roku 6 př. n. l. se Semnoni připojili k Markomanům pod vedením Marobuda. V roce 5 n. l. jsou zmiňováni jako obyvatelé Braniborské marky.^[3]

V 1. století se připomíná semnonský král (řecky Σεμνόνων βασιλεύς) Masyas (Μάσυος, Masław^[4]). Cassius Dio píše, že Masyas společně se svou věštkyní Gannou (Γάννα) navštívil kolem roku 90 římského císaře Domitiana, který je s poctami přijal.

Ve 3. století se Semnoni přesunuli na jih do Saska a Lužice a postupně splývali s Alamany. V 5. století odešla většina Semnonů do Francie a Hispánie a založila Svébskou říši.^[5] V 6. století, za Martina z Bragy, Semnoni opustili ariánství a v Galicii založili benediktinský klášter Samos (Mosteiro de San Xulián de Samos), původně Samanos.^[6]

Od 6. století na místa po Semnonech přicházeli Lužičtí Srbové (ti např. osídlili okolí Jeny) a další Slované.^[7] V 7. století žily v Braniborsku již jen poslední zbytky Semnonů.^[8]

Zhruba do 1. sv. války bylo zpochybňováno zařazení Semnonů ke germánským kmenům; zejména neněmečtí autoři (Kazimír Szulc,^[9] Pavel Papáček aj.) je považovali za kmen slovanský. Historici se poté nicméně přiklonili k názoru Lubora Niederleho, který teorii slovanské autochtonistické školy rozporoval.^[10]

Někteří historikové řadí germánské Semnony, keltské Senony a římské Diisemony do společné skupiny pohanských druidů.^[11]